Chlapec otevře oči. Má úžasné oči, temné jako dálavy vesmíru, ve kterých se odráží záře mlhovin, galaxií a hvězdokup. A ve chvíli, kdy se probudí, temné mraky se protrhnou a ukáže se blankytná modř podzimního nebe, slunce opře své slabé paprsky o okenní skla, pronikne do ponurého bytu a ozáří ho. Stařec stojí v údivu, začíná věřit, že se ujal...
V prvé řadě se omlouvám všem ateistům, agnostikům i těm, co věří v "něco nad námi, ale nevěří v církev". Tato kniha neslouží jako levná agitace katolické církve, třebaže jsem sám katolického vyznání. Příběh se odehrává převážně v církevním prostředí a hlavními hrdiny je farář a poustevník, takže co jiného lze od této knihy očekávat?
"Tak co vás sem přivádí?"
"No víte," stařec evidentně neví, jak začít. "Tady ten kluk, Bastien se jmenuje. Já jsem ho našel... teda pokud nemáte po nějakém klukovi vyhlášené pátrání nebo tak nějak."
Komisař se zadívá pozorně na chlapce. Ten mu na oplátku pohled vrací pronikavýma černýma očima, což komisaře tak trochu vyvede z míry.
...
"Tak vel, kapitáne, kampak to rozjedeme?"
Bastien není schopen odpovědi stále vytočen vlezlou neodbytností dvou bratří. Nakonec rozhodne otec sám. Když chce Bastien cestovat, tak ať si to pořádně užije. Zamíří na nejbližší výpadovku na dálnici. Chvíli po jejich rozjezdu se za nimi rozjede černý mercedes.
Dálnice vede rovně rozlehlými...
"No, kvůli tomu jsme sem nepřišli. Máme tu nějaké nevyřízené účty, je to tak? Dáte si čaj?"
"Já se o to postarám," nabídne se Antonín a odšourá se někam na chodbu. Ostatní se usadí do křesla. Bastien prozatím mlčí, jen je pozoruje.
"Nuže?" začne otec Patrik.
"Nedávno jsem četl jednu knihu," začíná nesměle Pavel. Přitom...
Lea otevře oči a zprvu nechápe, kde je. Kouká na strop pomalovaný stříbrnými hvězdami. Rozhlédne se kolem. Vypadá to tady jako v zámecké komnatě, leží v široké posteli jen zpola zakrytá jemnou hedvábnou dekou nahá. Kristián sedí u stolu zcela nahý a něco studuje v tlusté knize, slabá lampička ozařuje nepřirozené přítmí pokoje.
"Promiň, vzbudil...
Antonín se vznáší nad bílými oblaky uprostřed hlubokého nebeského oceánu. Normálně by ho chytala závrať, ale nevidí odsud dolů na zem. Není tu nic jiného než blankytně modrá obloha. Proplouvá nádhernými mraky, z nichž některé se podobají středověkým hradům, jiné velikánským obrům s napřaženým kyjem, další roztomilým králíčkům, štěňátkům či...