Nebeské vidění

Antonín se vznáší nad bílými oblaky uprostřed hlubokého nebeského oceánu. Normálně by ho chytala závrať, ale nevidí odsud dolů na zem. Není tu nic jiného než blankytně modrá obloha. Proplouvá nádhernými mraky, z nichž některé se podobají středověkým hradům, jiné velikánským obrům s napřaženým kyjem, další roztomilým králíčkům, štěňátkům či beránkům. Vše ozařují zlaté paprsky skrytého neviditelného slunce, které tu chybí. Rozhlíží se kolem, ale všude vidí jen blankytnou modř.
"Tohle už jsem jednou zažil," povzdechne si Antonín. A tu ho opět napadne hrozivá myšlenka. "Nyní spatřím Boha a zemřu."
"Ne, nezemřete," slyší Pavlův hlas, ale Pavla nikde nevidí. Není tu, přece ho slyší tak blízko sebe.
"Pavle, ty jsi tu taky?"
"A kde bych měl být?" Hlas jako by vycházel odněkud z Antonínova nitra. Možná je to probuzení do reality, které si však dává pořádně načas. Stále se řítí nekonečnými bezednými nebesy jako raketová střela.
"Pavle, vidíš to, co já?"
"No samozřejmě. Tedy ne přesně to, co vy, ale opačnou stranu. Jsme přece svázáni dohromady k sobě zády."
"Já ale nejsem svázán. Letím nebesy. Letíš také?"
"Ne, trčím tu ve sklepě stejně jako vy. Co to vykládáte za nesmysly?"
Pavlův hlas se pomalu ztrácí v hukotu vichru a v tiché nádherné melodii nebeských harf.
"Pavle, já jsem v nebi," vzdychne si Antonín. "Pavle? Pavle?"
Slyší vzdálený nesrozumitelný šum podobný lidským slovům, ale ten zaniká v hukotu vichru. Konečně se Antonín blíží k hrozivému cíli. Zakrývá jej bílý oblak, který se v jeho záři jeví jako temně šedý. Možná je za ním slunce, které září skrytě, paprsky vycházejí zpoza bělavých krajek. Zdroj oslnivého světla se schovává za oblakem a Antonín moc dobře ví, o co či spíše o koho jde. Blíží se nezadržitelně k Němu. Chce se zastavit, ale čím více se snaží, tím letí rychleji. Zavře oči, ale víčka zakryjí pouze to, co je očím viditelné, tedy temný mrak. To, co je viditelné srdci a co se skrývá za mrakem, září ještě intenzivněji. Zděšeně otevře oči a cíl opět zakrývá temný oblak.
"Pane, já nejsem hoden," šeptá Antonín tichou modlitbu. "Ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena."
Staň se podle tvé víry. Ozve se zpoza oblaku. Není to hromový hlas, ale jen tichá myšlenka uvnitř jeho hlavy. Vše je tu opačně, pokud se něčeho bojí, musí zaútočit přímo do jádra strachu, od problému se nemá utíkat, tak to aspoň nějak říká Bastien. A proto Antonín zavře oči.
Nyní, služebníku dobrý a věrný, vejdi do odpočinutí srdce svého!