Probuzení do nového dne

Chlapec otevře oči. Má úžasné oči, temné jako dálavy vesmíru, ve kterých se odráží záře mlhovin, galaxií a hvězdokup. A ve chvíli, kdy se probudí, temné mraky se protrhnou a ukáže se blankytná modř podzimního nebe, slunce opře své slabé paprsky o okenní skla, pronikne do ponurého bytu a ozáří ho. Stařec stojí v údivu, začíná věřit, že se ujal přímo nějakého anděla nebo snad prince vznešeného jako syn samotného nebe. Chlapec se posadí, rozhlíží se kolem sebe, až jeho sametově černé oči spočinou na Antonínovi. Teprve hvízdání unikající páry z omšelého čajníku probere starce ze strnulého snění.
"Jo, čaj. Už se vaří čaj," řekne si spíše pro sebe, otočí se a odběhne do kuchyňky, zvedne konvičku a do připraveného šálku se sáčkem černého čaje a s plátkem citronu odlije vařící vodu. Stále na svých shrbených zádech cítí jeho pronikavý, hluboký a moudrý pohled, což způsobí, že se mu chvějí ruce a trochu vody rozlije po kredenci.
"Sákryš, to jsem nechtěl, odpusť mi, Pane," neustále si šeptá pro sebe a je si jistý, že ho kluk nemůže slyšet.
"Co mám odpouštět?" jeho sladký hlas se nese osamělým zaprášeným bytem, trochu se zabarvuje mutací, ale stále to je jemný hlásek patřící roztomilému dítěti.
"Ty jsi mě slyšel?" usměje se stařec, vezme hrnek kouřícího čaje a nese ho opatrně k posteli. "To nepatřilo tobě, mluvil jsem se... se svým Otcem."
Trochu se zarazí, neví, zda teď může mluvit o Bohu či nikoliv.
"Otec? Je tady někde?"
"Je všude kolem nás," Antonín s úsměvem postaví čaj na stůl, který dlouho neuklízel. Na starých novinách, kde vznikl flek od několika hrnků kávy, leží tlustá rozevřená kniha hřbetem nahoru, pod ní jako záložka svatý obrázek svatého Dominika a na ní staré tlusté brýle s kostěnou obroučkou.
Chlapec se rozhlédne po staromládeneckém bytě, vládne tu nepořádek a těžký nevětraný vzduch působí zdáním šedého dýmu, přesto tu je útulno. Usměje se, jako by si teprve nyní všiml onoho tajemného Otce, který svou láskou plní celý ten byt. Je tu jen jedna postel u okna, staré odrbané křeslo stojí bokem od menšího stolku a za ním vysoká starožitná lampa. Podél zdi se táhne obrovská knihovna plná knih rozhozených podle zvláštního pořádku, ve kterém se vyzná pouze Antonín. Některé knihy stojí v dlouhých řadách, jiné leží na poličkách, další stojí ve vysokých komínech na podlaze vždy šetrně položené, neboť tak jako si ctí Antonín Boha, váží si i svých vlastních knih.
Antonín se pak posadí do starého křesla a pozoruje chlapce. Po chvíli si dodá odvahy a zeptá se:
"Jak se jmenuješ, chlapče?"
Chlapec jen pokrčí rameny, nepamatuje si vůbec nic. Jeho první vzpomínky patří bytu, kde se probudil. Předtím si vybavuje jen tmu beze snu, naprostou nicotu, jeho život začíná právě zde vůní černého čaje s citronem.