Ukázka z připravované knihy

Tentokrát stojí James sám na vyhlídkové palubě a sleduje, jak se k mateřské lodi pozvolna blíží menší křižník starší generace. Odráží sluneční světlo, které vypadá úplně stejně jako o pár světelných let dál a přitom pochází z jiné hvězdy. Uplynulo už několik dní od jeho probuzení, cizí slunce se zvětšilo na velikost měsíce v úplňku a na druhé straně se v plné své kráse vypíná Polyphemus jako bájný kyklop s fialovou skvrnou u rovníku místo oka. James se však soustředí na bledě žlutou tečku na druhém konci oblohy. Ano tam letí, tam někde vězí jeho osud a možná se to místo stane jeho hrobem. Ale James necítí strach ani úzkost, jen apaticky sleduje cíl své pouti jako odsouzenec popraviště, kde položí svůj život.

Dosud ho nechávají na pokoji, aby prostudoval spousta materiálů. Neví nic, nikdo za ním nepřichází, aby mu řekl, co a jak. I Dave má spoustu práce ve výzkumu, alespoň jeho by tu viděl rád. Potřebuje společnost, nějakého přítele, zahřát se v té mrazivé noci. Vždyť za pár dní už možná nikdy nespatří lidskou tvář. Ano, směřuje tam, kam dosud nikdo z lidí nezavítal, pozná nový svět tak cizí a nepodobný domovu, kde už nikdy nespatří vřelý úsměv, lidské oči, ústa, kde nikdy nepocítí teplo lidské dlaně. Ještě je tu a už mu to tak chybí, zabíjel by pro přívětivé slovo. Kde jsou jeho přátelé? Kde je Jane nebo aspoň Brigit. I když je jí pro smích, pro její temné oči by se vrátil na Zemi pěšky zpět.

Křižník tak důvěrně známý a zároveň tak cizí přichází pro něj jako kat lhostejný k osudu člověka, kterého má sprovodit ze světa.

Zarazí se, někde zahlédl zlatý lesk zralého obilí v letním slunci. Ty vlasy zná, patří Jane. Je to ona? Stojí k němu zády a sleduje noční oblohu stejně jako James. Přistoupí k ní a opatrně se dotkne jejího ramene. Otočí se a usměje se. Jamesovy modlitby jsou vyslyšeny. Poslední útěcha před temnou cestou do nicoty.

"Jamesi, nevěděla jsem, že tu jsi."

"Vždycky sem chodím, když mám volno," prohodí jako by nic."Víš, Jane, já jsem..."

"Nějaké potíže? Nějaký nový sen?" Úsměv se promění ve výraz zúčastněného zájmu.

"Ne, ne, to ne. Jen tehdy ten večer, pamatuješ? Na té party..." Jane se zarazí, její čelo se svraští do usilovného vzpomínání, kolem úst se jí udělají jemné vrásky. Teď to přijde, pomyslí si James, vážný soucitný pohled a věta, kterou vždycky slýchává: "Víš, Jamesi, jseš milý kluk, ale..." Krev se mu nahrne do hlavy, nejraději by odsud utekl někam hrozně daleko.

"Jamesi," povzdechne si, její tvář zvážní jako při domlouvání malému neposlušnému dítěti. "Ten večer jsme byli oba opilí. Nic se nestalo a já se nezlobím. Teď se musíš soustředit na svou misi, zbytečně si to nekomplikuj." Pak změní téma. "Ostatně přišel tvůj čas. Za chvíli tě zavolají na můstek. Doktor Larson přilétá."

"Vím."

Nakonec to není tak hrozné. Sice se cítí, jako kdyby ho polili horkou vodou, ale je důležité, že se Jane nezlobí. Kdyby se setkali někde na Zemi a ne na té zpropadené lodi, kdyby nebylo té zatracené mise, co by mu řekla? Chtěla by ho vůbec? Nikdy to nezjistí. Teď poletí na Eden, možná zahyne nebo se mu stane něco těžko představitelného. Chce se tomu všemu vzepřít, zachytit se nějakého pevného bodu, ale lavina, která ho strhává, se blíží k temnému dnu bezedné propasti.

"Chtěl bych ještě jednu věc," řekne a sevře se mu při tom pomyšlení hrdlo. Jeho rty se pozvolna blíží k jejím rtům podobně jako křižník k mateřské lodi. Jane stojí na místě, mlčí a nebrání se. Čeká na osudné spojení? Nebo snad uhne na poslední chvíli?

"Počkej, Jamesi, teď ne," opře se pěstmi o jeho hruď a jemně ho odstrčí, její blankytné oči se stočí na přicházejícího důstojníka. James zavře oči: sbohem lásko, možná se už nikdy neuvidíme.

"James Sulliwan?" ozve se důstojník, James opět otevře oči a mlčky přikývne. Přišli si pro něj do cely smrti, nedopřejí mu ani poslední přání, odejde si vyslechnout rozsudek smrti. Jane zmizí, sladký sen se rozplyne a zůstává jen noční můra. "Očekává vás generál Hilton."

Ještě naposledy pohlédne ke křižníku, který mezitím zakotví, přechodové komory obou lodí se hermeticky spojí v dlouhém nekonečném polibku, o kterém si James jen může nechat zdát.