Výslech

"Tak co vás sem přivádí?"
"No víte," stařec evidentně neví, jak začít. "Tady ten kluk, Bastien se jmenuje. Já jsem ho našel... teda pokud nemáte po nějakém klukovi vyhlášené pátrání nebo tak nějak."
Komisař se zadívá pozorně na chlapce. Ten mu na oplátku pohled vrací pronikavýma černýma očima, což komisaře tak trochu vyvede z míry.
"Moment, kouknu se do počítače," řekne pomalu, přitom nespouští oči z Bastiena. Prsty se mu automaticky rozběhnou po klávesnici. Tu tvář si nepamatuje a ani v počítači není o něm záznam. Po chvíli dodá:
"Nemám tu žádný záznam. Ty ses ztratil?" obrátí se k Bastienovi, který jen zavrtí hlavou.
"Promiňte, ale on ztratil paměť, víte?" omlouvá se za něj Antonín.
"A řeč? Tu doufám neztratil?"
"Ne, to ne."
"Dobře, sepíšeme hlášení," začne komisař a otevře nový soubor. "Já si však myslím, že to je případ pro doktora. Měl by jít do nemocnice. Takže jméno, příjmení?"
"Bastien," odpoví ten kluk.
"Ba-s-ti-en, a dál?"
"Jen Bastien."
"Takže si nepamatuje..."
"Ne, chci říci, že nemám příjmení."
"Každý má příjmení, píšu: nepamatuje si. Tečka. Na takové ty věci jako datum a místo narození je asi zbytečné se ptát, že ano?"
"Nenarodil jsem se."
"Co prosím?" ten chlapec ho začíná zajímat víc a víc.
"Chci říci, že to není možné vysvětlit. Ale musí vám stačit, že jsem se nenarodil."
"Takže tu tedy nejsi?" zeptá se komisař pobaveně.
"No spíše vždycky jsem."
Antonín pozná, že jde do tuhého, a tak chytne Bastiena za ruku, aby ho umlčel. Pak se usměje na vyjeveného komisaře:
"Bude stačit věk? Přibližně tak třináct čtrnáct roků?"
"To bude stačit," odpoví Sehnal, přitom stále nespouští z tajemného kluka oči. "No, já bych to asi nejspíš řešil na psychiatrii." Pak se obrátí k Antonínovi.
"Teď probereme, jak a kde jste ho našel." Ještě úkosem pohlédne na chlapce, jako by se bál, že něco dodá.
"Já už jsem to říkal otci Patrikovi," začne Antonín s vyprávěním. "Víte, já slyším hlasy."
"Hlasy...," hlesne komisař. Dneska bude zřejmě těžký den. Doufá, že až půjdou na psychiatrii, tak si je tam ponechají oba.
"No, a ten den pršelo, víte? A jeden ten hlas mi řekl, nechci vás tím nějak zatěžovat, víte? Ten hlas mi řekl, jdi touhle uličkou. No a tam jsem ho našel. Ležel v krabicích jako bezdomovec, víte?"
Komisaři z toho jde hlava kolem. Jak tohle zapíše do protokolu, to bude přímo na Nobelovou cenu za literaturu.
"No asi spal, tak jsem ho probudil, ale on spal furt dál. Vzal jsem ho do svého příbytku, oděl jsem ho, uvařil jsem mu čaj. Tak se nějak do večera vzbrchal. No pravda, s tou pamětí by se mělo něco dělat, na to jsem nepomyslel, ale když vypadal tak zdravě, tak mi přišlo na mysl, víte, že je i zbytečné... a on vlastně ani nechtěl jít k lékaři či na policii... víte?"
"Dost!" zařve komisař a chytne se za hlavu. "Takže od začátku. Ty hlasy vynecháme. Našel jste ho ležet na ulici v bezvědomí. Je to tak?"
Antonín, který se dostává do varu ve svém vyprávění, jen mlčky přikývne.
"Tak to napíšeme," chvíli ťuká do počítače. Pak se obrátí k Antonínovi:
"A vás jako nenapadlo, abyste zavolal záchranku?"
"No napadlo, ale něco uvnitř mi říkalo, že to nemám dělat."
"Najdete člověka v bezvědomí na ulici a vás napadne, že nemáte volat záchranku? Člověče nešťastná, mám si vás tu nechat za neposkytnutí první pomoci?"